Člověk jako mutant
Moderní literatura připisuje „parapsychologické“ síly: telepatii, telekinesii, telestézii jako síly mutantů tohoto světa. Ukazují nám „Nadřazence“ v telekinezi jak se vznáší ve vzduchu, nebo prochází zdmi. Telestéti vidí skrz celou planetu, Měsíc, Slunce a komunikují s neviditelným světem. Podobně jako ostrovy mutantů nebo galaxie mutantů odpovídá dávnému snu o Blažených ostrovech, tak paranormální, telekinetické, telestézické síly odpovídají archetypu řeckých bohů. Ale zůstaneme-li v reálné rovině, všimneme si, že všechny tyto moci by byly dokonale zbytečné pro bytosti žijící v moderní civilizaci. K čemu by byla telepatie, když máme k dispozici rádio? K čemu je telekinesie, když máme letadlo? K čemu by byla telestezie, když máme satelity, družice? Jestliže mutant existuje, a my jsme v pokušení tomu věřit, potom má moc velmi nadřazenou všemu tomu, o čem může snít obrazotvornost. Moc, kterou obyčejný člověk příliš nevyužívá, neboť má k dispozici inteligenci. Naše činy jsou iracionální a inteligence se jen chabě podílí na našich rozhodnutích. Lze si představit nadčlověka, novou příčku života na planetě, jako bytost rozumovou a nikoli jen rozumující, jako bytost nadanou trvalou objektivní inteligencí, která se rozhoduje, teprve když jasně a v plnosti prozkoumala spoustu informací a ovládla je. Bytost, jejíž nervový systém by byl pevností schopnou odolávat jakémukoli útoku záporných impulsů. Bytost chladného a rychle myslícího mozku vyzbrojenou totální neklamnou pamětí. Bytost, která by dokázala využívat 100% mozku místo dosavadních 10%.
Jestliže mutant existuje, pak je pravděpodobně touto bytostí, která se fyzicky podobá lidské bytosti, ale liší se od ní podstatně tím prostým faktem, že kontroluje svou inteligenci a používá ji trvale, aniž jen na chvilku povolí. Takový názor vypadá prostě. A přesto je fantastičtější než všechno, co nám namlouvá literatura vědecké fikce.
Mutanti chemie
Biologové počínají vidět chemické úpravy, kterých by bylo zapotřebí k vytvoření tohoto nového druhu. Zkušenosti s uklidňujícími prostředky, s kyselinou lysergovou a jejími deriváty ukázaly, že by stačila nepatrná stopa některých dosud neznámých organických sloučenin, aby nás chránila proti přílišné propustnosti našeho nervového systému a aby nám umožnila při každé příležitosti používat své inteligence naprosto objektivně.
Mutanti fenylocetoničtí
Existují rovněž mutanti fenylocetoničtí, jejichž chemický sklad není tak dobře přizpůsoben k životu jako náš, a je možno si představit, že existují mutanti, jejichž chemický sklad je lépe přizpůsoben k životu v tomto světě, který prodělává proměnu. Mutanti, jejichž žlázy by spontánně vylučovaly uklidňující látky a substance rozvíjející mozkovou činnost, by se stali ohlašovateli druhu povolaného nahradit člověka. Jejich sídlem by nebyl tajuplný ostrov nebo nedostupná planeta. Život byl schopen vytvořit bytosti přizpůsobené podmořským propastem nebo řídké atmosféře nejvyšších vrcholků. Život je také schopen vytvořit bytost nadlidskou, jejímž ideálním sídlem je Metropolis, „země dýmajících továren, země chvějící se činností a starým novým zářením“...
Člověk mimo evoluci?
Život není nikdy dokonale přizpůsoben, ale tíhne k dokonalému přizpůsobení. Proč by povoloval v tomto napětí od té doby, co byl stvořen člověk? Proč by nepřipravoval lépe než člověk sám prostřednictvím člověka? A tento člověk za člověkem se snad už zrodil. „Život,“ říká doktor Loren Eisely, „je veliká snící řeka, která protéká všemi otvory, mění se a přizpůsobuje se, jak postupuje.“ Jeho zdánlivá stabilita je jen iluze zplozená vlastní krátkostí našich dní. Nevidíme, jak ručička hodin obíhá ciferník, a podobně nevidíme, jak se jedna forma života přelévá do druhé.
Zázračný počtář
Netvrdíme, že známe mutanty. Avšak připustíme-li myšlenku, že dokonalý mutant je dokonale kamuflován, pak připustíme i myšlenku, že příroda někdy selhává ve svém úsilí o vzestup tvorstva a vrhá do oběhu nedokonalé mutanty, kteří jsou viditelní. U těchto nedokonalých mutantů se kromobyčejné duševní vlastnosti mísí s tělesnými nedostatky. To je kupříkladu případ četných zázračných počtářů. Nejlepší specialista v tomto oboru, profesor Robert Tocquet.
Profesor Robert Tocquet - Oscar Verhaeghe
prohlašuje zejména: „Mnozí počtáři byli zprvu pokládáni za děti zpožděné ve vývoji. Zázračný belgický počtář Oscar Verhaeghe se vyjadřoval ve věku 17 let jako dvouleté dítě. Navíc, jak jsme už řekli, Zerah Colburn jevil znak degenerace, prst navíc na každém údě. Jiný zázračný počtář, Prolongeau, se narodil bez paží a nohou. Mondeux byl hysterický... Oscar Verhaeghe, narozený v Bousvalu v Belgii v rodině skromných úředníků, patří ke skupině počtářů, jejichž inteligence je hluboko pod průměrem. Umocňování různými mocniteli čísel tvořených ze stejných cifer je jednou z jeho specialit. Tak 888, 888, 888, 888, 888 umocní na druhou za čtyřicet vteřin a 9,999,999 umocní na pátou za šedesát vteřin, přičemž výsledek obsahuje třicet pět cifer...“
Leonarda Euler – jde o zvrhlého mutanta?
A zde je snad případ mutanta úplného, případ Leonarda Eulera, který se stýkal s Rogerem Boskovičem, jehož příběh jsme vyprávěli v předešlé kapitole. Leonard Euler (1707–1783) je všeobecně pokládán za jednoho z největších matematiků všech dob. Ale toto označení je příliš úzké, máme-li si učinit představu o nadlidských vlastnostech jeho ducha. Prolistoval v několika okamžicích nejsložitější díla a dokázal odříkávat v úplnosti všechny knihy, které mu prošly rukama od chvíle, kdy se naučil číst. Znal důkladně fyziku, chemii, zoologii, botaniku, geologii, medicínu, historii, řeckou a latinskou literaturu. Ve všech těchto oborech se mu žádný člověk jeho doby nevyrovnal. Měl moc, když si zamanul, naprosto se izolovat od vnějšího světa a pokračovat ve svém přemýšlení, ať se dělo cokoli. V roce 1766 ztratil zrak, což ho nezasáhlo. Jeden z jeho žáků si všiml, že při jedné diskusi, týkající se výpočtů jdoucích až na sedmnácté desetinné místo, se projevila nesrovnalost v okamžiku, kdy se stanovovala cifra na patnáctém desetinném místě. Euler provedl tehdy se zavřenýma očima propočet znovu ve zlomku vteřiny. Viděl vztahy a spojitosti, které unikaly ostatnímu vzdělanému a inteligentnímu lidstvu. Tak přišel na nové a revoluční matematické myšlenky ve Vergilových básních. Byl to člověk prostý a skromný a všichni jeho současníci se shodují v tom, že hlavní jeho starostí bylo, aby si ho nikdo nepovšiml.
Euler a Boskovič žili v době, kdy byli vědci ctěni, kdy nebyli v nebezpečí, že budou uvězněni pro politické smýšlení nebo přinuceni vládou vyrábět zbraně. Kdyby žili v našem století, snad by se zorganizovali tak, aby se skryli úplně. Snad existují dnes Eulerové a Boskovičové...
Neviditelná společnost mutantů?
Mutanti inteligentní a racionální, nadaní naprostou pamětí a inteligencí stále jasnou, se s námi snad stýkají přestrojeni za venkovské učitele nebo pojišťovací agenty. Tvoří tito mutanti neviditelnou společnost? Žádná lidská bytost nežije sama. Může se plně vyžít jen v lůně společnosti. Lidská společnost, kterou známe, dokázala více než dostatek, že je nepřátelská objektivní inteligenci a svobodné obrazotvornosti. Giordano Bruno byl upálen, Einstein odešel do vyhnanství, Oppenheimer je hlídán. Existují-li mutanti odpovídající našemu popisu, pak nás všechno vede k myšlence, že pracují a jsou mezi sebou ve spojení v lůně společnosti nadřazené naší a která snad svým rozsahem zaujímá celý svět. Že by se dorozumívali používáním prostředků vyšší psychiky, jako je telepatie, se nám zdá být dětinskou domněnkou…
Tajemství jménem Mozek?
Bližší skutečnosti a tedy fantastičtější se nám zdá hypotéza, podle níž by používali normálních lidských spojů, aby si předávali poselství a zprávy, kterých mohou používat jen oni. Všeobecná teorie informací a sémantika ukazují dosti dobře, že je možno redigovat texty s dvojím, trojím nebo čtverým smyslem. Existují čínské texty sedmerého významu, kdy tyto významy jsou zasunuty jeden do druhého. Jeden z hrdinů van Vogtova románu Honba za Slany objevuje existenci jiných mutantů, když čte noviny a když luští články nenápadého zevnějšku. Je možno si představit takovou spojovací síť uvnitř naší literatury, našeho tisku atd. New York Herold Tribune uveřejnila 15. března 1958 studii svého korespondenta z Londýna o sérii hádankovitých poselství vyšlých v Malém oznamovateli Timesů. Tato poselství upoutala pozornost specialistů pro luštění skrytých písem a různých policií, neboť měla zřejmě druhý smysl. Ale tento smysl unikl všem pokusům o dešifrování. Snad jsou ještě jiné obtížněji zjistitelné sdělovací prostředky. Nějaký román čtvrtého řádu, nějaké technické dílo, filosofická kniha zdánlivě neprůhledná prostředkují snad tajně složité studie, poselství pro vyšší inteligence, tak odlišné od naší, jako je naše, od inteligence velkých opic.
Mutanti Kristus a Konfucius?
Louis de Broglie píše: „Nesmíme nikdy zapomínat, jak jsou naše znalosti stále omezené a jakého nepředvídaného vývoje jsou schopny. Jestliže lidská civilizace vydrží, může se fyzika za několik století lišit od naší tak, jako se naše fyzika liší od Aristotelovy. Snad rozšířené koncepce, k nimž pak dospějeme, nám dovolí zahrnout do jediné syntézy, kde každý z nich najde své místo, soubor fyzikálních a biologických jevů. Jestliže lidská myšlenka, která se eventuálně stane mocnější nějakou biologickou mutací, se jednoho dne povznese až tam, spatří pak ve skutečném světle, o němž nemáme ještě ani tušení, jednotu jevů, které rozlišujeme pomocí adjektiv „fyzikálně chemický“, „biologický“, nebo dokonce „psychický“. A což jestli se tato mutace už udála? Jeden z největších francouzských biologů Morand, vynálezce uklidňujících prostředků, připouští, že mutanti se objevovali po celou historii lidstva:
„Mutanti se jmenovali mezi jinými Mohamed, Konfucius, Ježíš Kristus...“ Mnoho jiných snad existuje. Není nikterak nemyslitelné, že ve vývojové epoše, v níž se nacházíme, pokládají mutanti za zbytečné stavět se jako příklad nebo kázat nějakou novou formu náboženství. Jsou lepší věci na práci za našich dnů, než se obracet k individuu. Není nemyslitelné, že pokládají za užitečné a prospěšné vést naše lidstvo ke kolektivizaci. A konečně není myslitelné, že pokládají naše porodní bolesti za prospěšné a dokonce za šťastnou nějakou velkou katastrofu, která by byla schopna uspíšit uvědomění si duchovní tragédie, kterou představuje ve svém celku lidský fenomén. Aby mohli jednat, aby jim byl jasný proud, který nás snad všechny strhuje k nějaké nadlidské formě, jejíž užívání oni už ovládají, k tomu snad potřebují zůstat v skrytu, zachovat tajemství své koexistence, zatímco se vytváří přes všechna zdání a snad díky jim nová duše pro nový svět, po němž my voláme z celého srdce.
Loren Eiseley
Ocitáme se na hranicích pomyslného. Musíme se zastavit. Nechceme navrhovat co největší možný počet nikoli nerozumných hypotéz. Co do množství budou snad mnohé z nich zavrženy. Ale jestliže některé z nich otevřely bádání brány až dosud skryté, pak jsme nepracovali marně. Nebudeme se zbytečně vystavovat nebezpečí zesměšnění. „Tajemství života může být nalezeno. Kdyby mi k tomu byla dána příležitost, nenechal bych si ji uniknout z obavy, že by si mě dobírali,“ říká Loren Eiseley.
Evoluce v osudu člověka
Každá úvaha o mutantech vyúsťuje do snění o evoluci, o osudech života a člověka. Co je čas v kosmickém měřítku, do něhož je nutno umístit historii země? Nezačíná budoucnost, mohu-li tak říci, v každém okamžiku věčnosti? V objevování mutantů se všechno odehrává snad tak, jako by lidská společnost byla občas zasažena příbojem z budoucna, navštívena svědky budoucího poznání. Nejsou mutanti pamětí budoucnosti, kterou je snad veliký mozek lidstva nadán?
I pokrok je mutace?
Jiná věc: Myšlenka příznivé mutace je zřejmě spjata s myšlenkou pokroku. Tato hypotéza mutace může být svedena na nejpozitivnější vědeckou rovinu. Je naprosto jisté, že oblasti v nejposlednější době zasažené evolucí a nejméně specializované, to jest tiché oblasti mozkové hmoty, dozrávají naposled. Neurologové se důvodně domnívají, že jsou v ní ještě jiné možnosti, které nám odhalí budoucnost druhu. Individuum využívající nových možností. Vyšší individualizace. A přesto se nám zdá, že budoucnost společností míří jasně k vzrůstající kolektivizaci. Je v tom protiklad? Nemyslíme. Existence v našich očích není protiklad, ale doplňování a překonávání.
Světové svědomí kolektivní bytosti
V dopise svému příteli Laboritovi píše biolog Morand: „Až se člověk stane dokonale logickým, až opustí každou vášeň jako každou iluzi, stane se buňkou ve vitálním kontinuu, které představuje společnost, jež dospěla na nejvyšší bod svého vývoje. Tam jsme zřejmě ještě nedošli, ale nemyslím, že by bez toho byla možná jakákoli evoluce. Teprve pak se vynoří ono ,světové svědomí‘ kolektivní bytosti, k níž směřujeme.“ Víme dobře, že zastánci starého humanismu, který uhnětl naši civilizaci, zoufají nad touto nejvýš pravděpodobnou vidinou. Představují si příštího člověka bez cíle, jak vstupuje do své úpadkové fáze. „Stane se dokonale logickým, zanechá veškerých vášní i veškerých iluzí...“ Jak by mohl být člověk proměněný v ohnisko vyzařující inteligence v úpadku? Zajisté, psychologické já, to, čemu říkáme osobnost, by se ztrácelo. Ale my se nedomníváme, že tato „osobnost“ je posledním bohatstvím člověka. V tom jsme, jak se domníváme, náboženští. Je znakem naší doby, že všechna její aktivní pozorování vyúsťují ve vizi transcendence. Nikoli, osobnost není posledním bohatstvím člověka. Je jen jedním z nástrojů, které mu jsou dány, jak přejít do stavu prozření. Když je dílo vykonáno, nástroj zmizí. Kdybychom měli zrcadla schopná nám ukázat tuto „osobnost“, které připisujeme takovou cenu, nesnesli bychom pohled na ni, tolik příšer a stvůr by se hemžilo v zrcadle. Jedině člověk skutečně probuzený by se mohl nad zrcadlo sklonit, aniž riskoval smrt z hrůzy, neboť tehdy by zrcadlo neodráželo už nic, bylo by čisté.
Individuální vědomí skutečně probuzené vstupuje do vesmíru
To je pravá tvář, kterou zrcadlo pravdy neodráží. A my v tom smyslu tvář ještě nemáme. Ale bohové s námi nebudou mluvit jako rovní s rovnými, dokud sami nebudeme mít tvář. Když zavrhoval pohyblivé a omezené psychologické já, říkával už Rimbaud: „Já je někdo jiný.“ Je to já nehybné, průzračné a čisté, jeho chápání je nekonečné. Všechny tradice přikazují člověku, aby všechno opustil a dospěl k němu. Je možné, že žijeme v době, kdy blízká budoucnost mluví stejnou řečí jako vzdálená minulost. Mimo tyto úvahy o jiných možnostech ducha myšlenka, i ta nejušlechtilejší, rozlišuje jen protiklady mezi individuálním vědomím a vědomím univerzálním, mezi životem osobním a životem kolektivním. Ale myšlenka, která vidí protiklady v živé sféře, je myšlenka nemocná. Individuální vědomí skutečně probuzené vstupuje do vesmíru. Osobní život pojímaný plně, využívaný jako nástroj k probuzení, se rozplývá beze škody v kolektivním životě.
Člověka netřeba zachraňovat, je třeba ho změnit
Neříkáme konečně, že vytvoření této kolektivní bytosti bude posledním koncem vývoje. Duch Země, duše živoucího se ještě nepřestaly vynořovat. Pesimisté říkají před velikými viditelnými rozvraty, které vyvolává toto skryté vynořování, že je třeba se aspoň pokusit „zachránit člověka“. Ale člověka netřeba zachraňovat, je třeba ho změnit. Člověk klasické psychologie a běžných filosofií je už překonán, odsouzen k nepřizpůsobivosti. Ať dojde k mutaci či nikoli, musíme počítat s jiným člověkem než s tímto, máme-li přizpůsobit lidský fenomén osudu na pochodu. Od té chvíle nejde už ani o pesimismus ani o optimismus, jde o lásku. Od dob, kdy jsem se domníval, že mohu pravdu vlastnit ve své duši a ve svém těle, kdy jsem si ve škole filosofa Gurdjieva představoval, že záhy najdu rozřešení všeho, zůstalo jedno slovo, které jsem nikdy neslyšel vyslovit. A to slovo je láska. Ani dnes nemám žádnou naprostou jistotu.
Pět let hloubání a práce s Jacquesem Bergierem
mi přineslo jen jedno: vůli udržovat svého ducha ve stavu překvapení a ve stavu důvěry před všemi podobami života a před všemi stopami inteligence v živoucí sféře. Tyto dva stavy: překvapení a důvěra, jsou neodlučitelné. Vůle dospět k nim a udržet se v nich doznává po delší době změnu. Přestane být vůlí, to jest jařmem, a stane se láskou, to jest radostí a svobodou. Jedním slovem, mým jediným ziskem je to, že v sobě nesu napříště už nevykořenitelnou lásku k živoucímu na tomto světě v nekonečnu světů. Abychom vyjádřili a uctili tuto mohutnou a složitou lásku, neomezili jsme se snad s Jacquesem Bergierem na vědeckou metodu, jak by to byla vyžadovala opatrnost. Ale co je to opatrná láska? Naše metody byly metody vědců, ale také teologů, básníků, čarodějů, mágů a dětí. Celkem vzato jsme si vedli jako barbaři a dávali jsme přednost vpádu před únikem. Něco nám totiž říkalo, že skutečně jsme jen součástí cizích tlup, přízračných hord řízených trubkami s ultrazvukem, neuspořádaných a průhledných kohort, které se začínají řítit na naši civilizaci. Stojíme na straně uchvatitelů, na straně života, který přichází, na straně změny věků a změny myšlení. Blud? Šílenství? Lidský život je ospravedlněn jen úsilím, i nešťastným, o lepší pochopení. A lépe pochopit znamená lépe přilnout. Čím více chápu, tím více miluji, neboť vše, co je pochopeno, je dobré.
Je potřeba si položit otázku, zda se současná věda ubírá skutečně správným směrem a nepřehlíží někdy i vědomě fakta, která nedokáže vysvětlit díky stupni svého poznání. Stále ještě nejsou ani zdaleka rozpoznány skryté síly člověka. Příslušníci některých zaniklých civilizací nebo různých tajných organizací disponovali v minulosti řadou dnes zapomenutých znalostí a dokázali využívat psychických sil lidského mozku na daleko vyšší úrovni, než je tomu u člověka v současné době. Lidstvo v brzké budoucnosti dospěje k výraznému vývojovému skoku, kdy bude využit především doposud dřímající potenciál psychické energie a síly mozku. Někteří „probuzení“ lidé již dnes žijí skrytě mezi námi a záměrně nedávají najevo své výjimečné schopnosti.
J. Bergier a L. Pauwelse
